© facebook interpreta
Jana Kloučková - Oživnutí na desce, jejímž tématem je smrt (9/10)
Vztah k interpretovi: Patřím k devotees. K Depeche Mode mě kdysi přitáhl mezník "I Feel You" a album "Songs Of Faith And Devotion" je pro mě nejzásadnější ze všech. Dodnes postrádám invenci bývalého člena Alana Wildera, ale skupině fandím pořád. Vratké období Depešáků pro mě nastalo s těžko stravitelnou deskou "Sounds Of The Universe". Ani následující nahrávky "Delta Machine" či "Spirit" se netočily v přehrávačích devotees opakovaně. Nebyly špatné, ale něco jim do jedinečnosti předešlých scházelo. A snad to nebyla nostalgie. Novinka "Memento Mori" má příběh, který píše sám život - téma neopomenutelnosti smrti, odchod Andyho Fletchera na věčnost, možná poslední deska osiřelých hudebníků, kdoví. Zafungoval zde těžko popsatelný element, který fanoušci mermomocí hledali v posledních letech. Hudebníci Gahan/Gore si přestali libovat v elektronickém blues a zavzpomínali na to, kým skutečně byli. Zpěvák Dave Gahan opět přispěl autorsky - znamenitě se mu vydařily písně "Before We Drown" nebo závěrečná "Speak To Me". Spoluhráč Martin Gore kolegu pěvecky vystřídal pouze v barové "Soul With Me", kde ukazuje svůj neuvěřitelně zrající hlas. A pokud jste znejistěli, zda skladba "People Are Good" předznamenává v tvorbě Depeche Mode obrat, DON'T keep fooling yourself. Těšme se na koncert v pražských Letňanech, nastane black celebration!
Kateřina Spacek - Téměř vrchol geniality (9/10)
Vztah k interpretovi: Fanynkou Depešáků jsem snad už od kolébky. V pubertě má láska k téhle kapele vzrostla ještě o něco více a dodnes na ni nedám dopustit. Je skutečně "Memento Mori" poslední deskou Depeche Mode? Pokud ano, slza ukápla. Pokud ne, ukápla i tak, protože tahle nahrávka je svým způsobem návratem do osmdesátek a především vzpomínkou na zesnulého Andyho. Patnáctá řadovka, která se nese v černobílém duchu, byla do světa vyprovozena klipem k songu "Ghosts Again". Milovníci Bergmana zde poznají narážku na "Sedmou pečeť", kde středověký rytíř hraje šachy se samotnou Smrtí. V tomto případě je to duo Gahan - Gore. Ale zatímco tihle Duchové mají poměrně veselý rytmus, naprostým opakem je druhá zveřejněná píseň "My Cosmos Is Mine", jejíž temnota mě pohltila natolik, že mi po svém vydání hrála několik hodin v kuse. Tehdy jsem se "Mementa Mori" nemohla dočkat. A čekání se opravdu vyplatilo, protože tenhle možná finální počin této legendární (dnes už) dvojice rozhodně nepatří mezi slabší položky její diskografie. Právě naopak. Člověka by ani chvíli nenapadlo, že jsou tu Depeche Mode s námi už přes čtyřicet let. Gahanův hlas je zde snad i přesvědčivější než kdy jindy, ale i Gore se překonal v dojemné "Soul With Me", která balancuje na pomezí desek "Black Celebration" a "Violator". Možná může "Memento Mori" někdo považovat za průměr, pro mě ale jako celek představuje téměř vrchol geniality.
Jiří V. Matýsek - Depeche Mode se vrací ke své trademarkové temnotě (8/10)
Vztah k interpretovi: Pasivní fanouškovství. Depeche Mode bývali dlouhá léta na okraji mého posluchačského zájmu, postupně mě ale jejich hudba přitáhla a proměnila se v jakousi vstupní bránu do světa elektroniky. Samotní Depešáci se tak postupně stali součástí mých "hudebních jistot", k nimž se pravidelně vracím. Poslední zhruba jednu a půl dekády - od "Sounds of the Universe" - byla pro mě tvorba Depeche Mode spíše bezvýrazná. Desky "Delta Machine" i "Spirit" jsem zaregistroval, slyšel a v podstatě odložil. U "Memento Mori" to bude jinak. Silný impuls v podobě smrti Andyho Fletchera, jakkoliv album vznikalo zpočátku i s ním, dokázal opět vzkřísit staré dobré Depeche Mode. Tady už se netápe a nehledá, dvojice Dave Gahan a Martin Gore, s pomocí dalších autorů, překvapivě dokázala poskládat velmi sevřenou kolekci, která ukazuje, že Depešáci jsou stále kapelou, která má co říct. "Memento Mori" je deska smutná, melancholická - "nakonec z nás stejně zase budou jenom duchové" zpívá se tu - ale nakonec stále tepající taneční energií. A pak je tu ta temnota. Když se hned na začátku nahrávky v "My Cosmos Is Mine" rozjedou rozostřené elektronické plochy a Gahan text spíše sugestivně deklamuje, běží mráz po zádech. Zvuk chvályhodně zaplul zpátky k synťákům a i díky tomu takové kusy jako "Always You", "Ghosts Again" nebo "Never Let Me Go" (která se skutečně vrací hodně ke kořenům formace, jen přidává rozskřípanou kytaru) působí vlastně moderně. Jeden ze zásadních spolků synthpopu se paradoxně veze na moderní synth-waveové vlně a ukazuje mladším kapelám, jak se to má dělat. A pro jednou to není retro, ale naopak výrazně aktuální muzika, která potvrzuje svoji nadčasovost. Pokud se Depeche Mode loučí, je to skutečně loučení ve velkém stylu. Obzvláště po nemastných-neslaných předchozích albech. "Všechno je špatně," říká latinský nápis na čtvrté straně vinylového vydání. Tady je to naštěstí přesně naopak.
Dan Hájek - "Memento Mori" v depešácké diskografii reflektuje mnohé (8/10)
Vztah k interpretovi: Po náhlém úmrtí Andyho Fletchera jsem osobně čekal, že přijde spíše konec jedné legendy. Ale ona povstala mnohem silnější. "Memento Mori" má v sobě zakódováno mnoho jakýchsi ale. Většině nejen zarytých fanoušků neunikne fakt, že onen hodně, místy až dotěrně minimalistický zvukový design není na první poslech tolik přístupný a že tempa písní i nadále zůstávají spíše střídmá. Stejně tak je jasné, že Martin Gore hudebně čerpá z mnoha etap fungování Depeche Mode, kdy se místy záměrně vrací někam až na úplný začátek kapely, do dob s Vincem Clarkem, kdy na pár krátkých momentů až zmate, že zní téměř jako Erasure. Novinka také v nemalé míře vychází z důmyslnosti "Ultra", její naléhavosti, sevřených témat (všimli jste si třeba, že "Memento Mori" je ve svém důsledku jejich nejangažovanější kolekcí?) a kompaktnosti celku. Dave Gahan v sobě vykřesal novou, až démonickou energii a zase si vás v jednotlivých linkách povodí přesně do těch niterných zákoutí duše, čímž upomene na "Songs Of Faith And Devotion". Skvělou volbou byla úzká spolupráce během vzniku materiálu s Richardem Butlerem z The Psychedelic Furs. K mým soukromým favoritům patří kraftwerkovská paráda "People Are Good", emočně napjatá "Speak To Me" nebo "Wagging Tongue", ve které skvěle fungují a doplňují se vokály ústřední dvojice. Nad nimi se pak ještě povznáší až krystalická oduševnělost v "Soul With Me", do které Martin vytesal všechny pocity z Andyho odchodu. Troufnu si tvrdit, že to je emociální zlom celého opusu. "Memento Mori" sice nepřináší nějakou dramatickou proměnu, jež je spojována hlavně se zmíněnou kolekcí "Ultra", avšak ukazuje, že ani tato nahrávka nemusím být oním posledním vyřčeným slovem. Naděje na ní je totiž stále patrná.
Tomáš Rozkovec - Temnota dostala svůj tvar a obraz (7/10)
Vztah k interpretovi: Z počátku velmi odmítavý - vždyť v osmdesátkách hořela válka mezi fanoušky metalu a 'depeš'. Já tenkrát Depešák rozhodně nebyl a vlastně jím nejsem dodnes. Nicméně nyní se už s touto kapelou kamarádíme a uznávám její hudební přínos. Jak posuzovat album kapely, která po letech přinese svým posluchačům nahrávku zahrnující je svým omen nomen soundem a skladbami, které by mohly být součástí jejich starších desek? Mnohé skupiny se o pokoušely o totéž. Chtěly navázat na to úspěšné, čím se proslavily před drahnými lety. Je to však věc ošidná a může dopadnout všelijak. Aniž bych chtěl jmenovat, mnohým se to příliš nevyplatilo a po nadějích přišlo smutné vystřízlivění. Na stejné platformě nyní stojí Depeche Mode a já jim naštěstí musím zatleskat. Jejich retro skluz mi nevadí, leč mám výhrady k aranžím. Ty kolísají od temných či zachmuřelých, místy téměř floydovských, až po ty jednodušší a jasnější, hrající si jen jakoby s linkou demoverzí. Nicméně samotný obsah mě baví. Jak už samotný obal symbolizuje oním zrcadlovým překlopením, tak úzká je linie mezi vlastním bytím a nebytím. Doslova a do poslední noty nevíš ani dne ani hodiny. Tak na mě působí i celá nahrávka. Pod zdánlivě a po mnoha letech opět veselými (tanečními) hudebními nápady se skrývá hodně temnoty, smutku a zároveň smíření. Předchozí kolekce se mi zdály mnohem depresivnější, bez naděje. Jistě, DM na novince až překvapivě vytáhli veškeré své hudební a skladatelské zbraně, které v minulosti používali. Ale v případě smrti nejbližšího se to vyloženě jako ospravedlnění a narovnaní vztahů přímo nabízí. Dá se tak říci, že prim zde hrají osmdesátkové klávesy, tak jak to bylo zvykem na prvních albech. Lehce ubylo kytary a vůbec elektrobluesových prvků. Gahanův hlas sahá až do rejstříku z let, kdy vedli jako ještě čtyřčlenná kapela hitparády. To bylo ještě dvacáté století... Co si budeme. Tato nahrávka je reminiscencí. Ale velmi zdařilou. Má v sobě jistý X-faktor, který se přiklání k vyššímu hodnocení. Má-li to být poslední album Depeš, pak kapela končí s grácií. Za mě je to vůbec nejlepší deska od dob "Ultra".
